Obracím se na Vás s prosbou o pomoc pro našeho syna Vašíka..
Ale abych začala opravdu úplně od začátku, musím napsat příběh o tom, jak to celé naše snažení o
miminko začalo a co tomu bohužel předcházelo. Neodmyslitelně to k příběhu patří.
Vašík je opravdu vymodlené miminko. S manželem jsme na něho čekali dlouhých 5 let. Bohužel se
nejednalo o pouhé čekání, než se konečně zadaří, ale bylo to hlavně pět let plných bolestí a ztrát. Za
těch 5 let jsem celkem 8x potratila… Vždy se scénář prakticky opakoval a ta ztráta, která přišla,
probíhala velice podobně. Pozitivní test, bijící srdíčko, krvácení a v 8. týdnu těhotenství následoval
konec. Cesta do nemocnice, objednání a čekání na revizi. Aby toho nebylo málo, tak z těch 8 potratů
jsem prodělala 3 mimoděložní těhotenství. Ano, tři.. Jednou se plod uhnízdil v pravém vejcovodu, o který
jsem bohužel přišla. Za 3 měsíce od první laparoskopie se opět zadařilo a já byla opět mimoděložně
těhotná, což jsem nevěděla. Zjistila jsem to až poté, co mě odvážela rychlá záchranná služba s šílenými
bolestmi. Plod se usadil na 0,5 cm toho odebraného vejcovodu, který se tam údajně ponechává.
Tentokrát to nebylo pouze o laparoskopii, ale také o krvácení do břicha, kdy jsem kvůli ztrátě 0,5 l krve
musela dostat svou první transfuzi.
O rok později jsem opět otěhotněla. Jeden plod se uhnízdil klasicky v
děloze, mysleli jsme si, že je konečně vše v pořádku, protože jsem zmíněný prokletý 8. týden překonala,
jenže opak byl pravdou. Jednoho dne se ozvaly bolesti, které jsem si pamatovala z dob, kdy jsem
prodělala druhé mimoděložní těhotenství. Jeli jsme ihned do nemocnice, kde mi na ultrazvuku ukázali
plod s bijícím srdíčkem a lékaři mi řekli, že takové bolesti k těhotenství patří, že se roztahuje děloha a že
je to normální, ale já se bránila, popisovala jsem svůj zážitek před rokem a snažila se jim vysvětlit, že
tohle není v pořádku. Nechali si mě v nemocnici tedy přes noc na pozorování. Ráno jsem byla
propuštěna se slovy, ať si konečně začnu těhotenství užívat. A tak moje užívání trvalo pouhé dva dny.
Poté jsem dostala tak veliké bolesti, že když přijela záchranná služba, která mě odváděla do sanitky, tak
jsem omdlela na schodech a pak už si toho moc nepamatuji, probudila jsem se na jednotce intenzivní
péče, kde mi bylo sděleno, že v děloze nebyl jen jeden plod, ale dva. Ten první byl klasicky uhnízděný
uprostřed dělohy, ten druhý se uhnízdil v děložním rohu, kde rostl, až mi nakonec roztrhal dělohu. Díky
ztrátě 2,5 l krve a sešití dělohy, mi musel být odebrán i ten plod, který rostl na správném místě. Z
nemocnice jsem odcházela s papírem v ruce, kde byla jména všech psychologů v Liberci, prý se mám
raději k někomu objednat. Já se vždy snažila se vším vyrovnat sama. Nejvíc mi pomáhal manžel, který je
mou velkou oporou.
A teď už se dostávám ke svému 9. těhotenství, tedy k našemu synovi Vašíkovi. Těhotenství probíhalo
bez komplikací. Pouze mi bylo řečeno, že mám nízko položenou placentu. Úspěšně jsme překonali 8.
týden, pak 1. screening, 2. screening a přišel den, který nám změnil život.
26.1.2022 ve dvě hodiny ráno mi začala masivně krvácet placenta a následoval akutní císař, kdy
bojovali lékaři nejen o můj život, protože jsem opět ztratila mnoho krve, ale teď už i o život našeho syna.
Vašíček se narodil v 30 + 3 tt s porodní váhou 1490g a 40 cm. Jelikož měl lapavé dechy, museli zahájit
nepřímou srdeční masáž, byl zaintubovaný a převezený do Ústecké nemocnice na neonatologické
oddělení. Našeho syna jsme poprvé viděli až po dlouhých třech dnech. Dva dny byl zaintubovaný, pak už
dýchal sám, týden byl na oddělení JIP, poté byl přeložen na intermediární péči a po dlouhých 3 týdnech
jsem k němu mohla konečně nastoupit na klasický pokoj pro maminky, kde jsme strávily další dva týdny.
Vašíček prodělal krvácení do mozku I. a II. stupně, měl novorozeneckou žloutenku, centrální hypotonii a
při ultrazvuku hlavičky se zjistilo, že se mu ucpala v hlavičce céva. Jediné, co nám k tomu v té době
lékaři řekli, bylo to, že je to v centru dolních končetin a že nám nemohou říct, co to do budoucna bude
znamenat.
Zhroutil se nám svět. Trvalo dlouho, než jsme informaci přijali a řekli si, že budeme bojovat a
že Vašík bude v pořádku. Začali jsme intenzivně cvičit Vojtovu metodu a věřili, že vše zlé je pryč. Dlouhý
rok to tak vypadalo. Vašík se motoricky vyvíjel jako ostatní, nebyl úplně podle tabulek, ale také se
tabulkám moc nevzdaloval.
Držel hlavičku, pásl koníky, začal se přetáčet, začal chytat a hrát si s hračkami, začal se plazit a začal lézt. Každé 3 měsíce jsme byli na kontrolách na neurologii, kde byl Vašík vždy pochválen. Při lednové návštěvě tohoto roku jsem se panu doktorovi zmínila o tom, že si již
delší dobu všímám vyššího napětí ve Vašíkových nožičkách. Lékař nám řekl, že se mu to také nelíbí, ale
že mu vyšší napětí evidentně nevadí při tom se dostat na čtyři a pokoušet se lézt. Za 14 dní nám volala
naše fyzioterapeutka, která se nás ptala, jestli už Vašík leze a že by nás chtěla vidět. Když jsme na
domluvenou návštěvu dorazili, tak jsem cítila, že je něco špatně, protože ze zprávy z neurologie jsem se
dočetla, že Vašík má hypertonii dolních končetin a když jsem si o tom něco zjišťovala, co to vlastně
znamená, tak jsem vždy narazila na dětskou mozkovou obrnu. Na rehabilitaci jsem své pochybnosti
zmínila, rehabilitační sestra udělala Vašíkovi polohové reakce a bylo nám řečeno, že tam něco z toho
bohužel bude. Zažádali jsme o nový termín na neurologii, kde jsme se Vašíkovu diagnózu poprvé
dozvěděli – DMO – spastická centrální dipareza.
Nyní se synem dojíždíme na hipoterapii, chodíme na plavání, 3x týdně docházíme na intenzivní
neurorehabilitace do Saremy v Liberci, kupujeme různé pomůcky, cvičíme doma, jezdíme do Hamzovy
léčebny v Košumberku a 3x – 4x ročně jezdíme na neurorehabilitační pobyty v Centru Hájek, které mu
pomáhají úplně nejvíce. Vše je nesmírně finančně náročné.
Díky všemu, co syn podstupuje, se mu podařilo před dvěma měsíci rozchodit. Chůze je bohužel
nedokonalá, a tak i nadále musí cvičit, cvičit a cvičit a to po celý svůj život…
Velmi děkujeme za případné zařazení mezi obdarované.
