Maxík byl od narození tiché, veselé a kontaktní miminko. Kolem osmého měsíce začal lézt. A kolem čtrnáctého začal sám chodit, uměl pár slov (máma, táta, bába, pá). Jelikož už jsem jedno dítě měla, věděla jsem, jak by měl vývoj probíhat. Přestože je každé dítě jiné, začaly se objevovat odlišnosti, které mě zneklidňovaly.
Nereagoval na své jméno. Odmítal navázat oční kontakt. Začal běhat po špičkách. Rád se z běhu zastavoval o zeď či nábytek.
Jeho hra se stala naprosto specifickou. Kostky musely být v přesné řadě. Jakkoli jinak uspořádané, třeba i uložené v krabici, u něj vyvolávaly frustraci až vztek.
Zajímala ho auta, ale musel si s nimi hrát v úrovni očí. Projevoval až nadměrný zájem o točící se kolečka. Vyhledával samotu a izolaci. Z dětí ve svém věku byl nervózní a neklidný.
Jako by přes noc přestal mluvit. Co uměl, zapomněl.
Začala jsem pátrat a zjišťovat, o co by se mohlo jednat. Na jedné straně jsem byla neklidná z „ticha“, které najednou nastalo. Na straně druhé jsem se začala setkávat (v krámě, na hřišti) s pohledy a šeptáním plným odsouzení a pohrdání, jak nedokážu zvládnout své dítě, když začal svou frustraci dávat najevo. Upřímně, byly i okamžiky, kdy jsem jim uvěřila, že svého syna nezvládám vychovat.
Na 18měsíční prohlídce, kde na M-CHAT-R testu nasbíral 15 bodů, a po popsání ostatních zvláštností a obtíží nás paní doktorka poslala na ORL vyšetření sluchu. Na kontrolních testech na ORL bylo vše v pořádku a pan doktor poprvé vyslovil podezření na PAS.
Po konzultaci s obvodní lékařkou začal kolotoč vyšetření. Neurologie, klinický psycholog a psychiatr, což byl běh na dlouhou trať. V Maxových 2 letech jsme se dostali do Rodinného Integračního centra, kde se nám dostalo pomoci s porozuměním a přijetím diagnózy a rad, jak pečovat a pracovat s dítětem s touto poruchou. Dodnes jsou nám velmi nápomocní. Radí nám ohledně lékařů nebo třeba i s vyřízením příspěvku na péči.
Ve 2 letech byl v M-CHAT-R obrovský regres. Z možných 20 bodů měl pouhých 7.
Kvůli časté nemocnosti obou dětí jsem v Maxových 2 letech s nimi absolvovala lázně. Max nebyl schopen podstupovat většinu procedur. Komplikací byla panika z vody, ale i kolektiv dětí pro něj byl nesnesitelný. Především vrstevníci. Mladší ani starší děti mu nevadí, pokud mu nenarušují jeho komfortní zónu.
Bez auta a kočárku nemohu opustit dům. Když ho svět zahltí zvuky a vjemy, stávají se jeho bezpečnou zónou, kde se ukrývá před světem, když už ani moje náruč nestačí. Kolem Maxova druhého roku jsem byla i několikrát slovně napadena. Třeba ženou na parkovišti, mužem v obchodě, ale i sousedé si chodili stěžovat na Maxovu hlučnost a moji neschopnost ho zvládnout a vychovat. Jednou i můj manžel byl osloven sousedem, že si má doma udělat pořádek, srovnat dítě i mě, abych začala něco dělat. Vždy jsem v klidu vysvětlovala, co se děje a proč. Ale měla jsem pocit, jako by málokdo naslouchal a chtěl pochopit naši situaci. Že náš syn „je jiný“, že za to nemůže, že to není jeho ani naše vina.Pociťovala jsem nepochopení okolí a začala ztrácet jistotu jako matka. Vyhýbám se různým aktivitám (kafe s kamarádkou, procházka po městě). Pro Maxe je snazší zůstat doma. A já nemám sílu vysvětlovat a obhajovat.
Čímž ale trpí moje dcera Terezka. Když chce jít na zmrzlinu do města, do cukrárny, chce trávit se mnou aktivní čas. Byla na to zvyklá po celých 7 let. Když chtěla jít na pouť, věděla jsem, že to tady Max není schopen zvládnout. Náš vztah tím utrpěl a změnil se. Jsem šťastná, že je Terezka na svůj věk rozumná holka. Situaci, proč je náš život teď o tolik jiný, jsem jí vysvětlila. A snaží se pomáhat, jak nejlépe dokáže. Přesto je to pořád dítě, které se cítí opomíjené.
Ve 2,5 letech se Max konečně dostává ke klinické psycholožce, která očividně konstatovala problém, ale zatím nelze určit, zda jde o vývojovou dysfázii, nebo PAS. Další prohlídka určená za půl roku ukáže víc. Mezitím jsme nastoupili u psychiatra, kde nám paní doktorka sdělila, že se podle ní jedná o atypický dětský autismus. Maxovi jsou skoro 4 roky a konečně má stanovenou diagnózu – dětský autismus, lehké mentální postižení, závažná porucha řeči. Tento rok má naplánovanou magnetickou rezonanci, kterou bude muset podstoupit v narkóze. Mám z tohoto vyšetření obavy, protože v prosinci 2025 byl pod narkózou na trhání 5 zubů a opravu 6 zubů. Po narkóze je Maxův stav zhoršený. Záchvaty agrese jsou větší a častější. Meltdowns jsou častější. Ovšem nějaký čas po narkóze začal pomalu komunikovat. Anglicky (barvy, čísla, tvary).
V současné době je Max už i po magnetické rezonanci a EEG, kde se naštěstí nenašlo nic. Probuzení z narkózy bylo lepší, jednodušší, nicméně po pár měsících opět nastává regres. Max už tak byl velmi akční, teď je nezastavitelný. Je nemožné jít s ním do obchodu na běžný nákup, co v minulosti za určitých podmínek šlo. Teď nelze vůbec. Každý pokus končí stejně – přetížením a následně meltdownem. Do školky nikam prozatím přijat nebyl, protože není nikde místo. V současné době máme k Maxíkovi mladší sestřičku Victorii (9 m). A díky ní je možné vidět jeho lásku, cit, on je její vzor. A ona jeho tahoun. Je jediný člen rodiny, kterému při přetížení neublíží, naopak se v její přítomnosti je schopen rychleji uklidnit.
A to je náš Maxík, jinak veselý, usměvavý chlapeček, co vnímá svět trochu jinak.
Děkujeme


