Filip Strnad

Dobrý den/Ahoj,

jmenuji se Filip Strnad, je mi 17 let a poslední červencový den loňského roku, je den, který naprosto změnil mně, mé rodině i lidem v mém blízkém okolí život. Změnil ho jeden „jediný“ skok, jedno z mnoha salt na trampolíně při mém pravidelném tréninku. A začal se můj „nový, úplně jiný způsob života, než ten bezstarostný, který jsem žil do osudového dne“.

Moji blízcí o mně říkají, že jsem hodný, normální kluk, dělám klukoviny jako každý kluk v pubertě. Zároveň jsem pracovitý, nemám problém s čímkoliv pomoci a mám rád děti. A hlavně, miluji sport, zkusil jsem všechny možné. Lyžoval jsem, jezdil na snowbordu a nakonec si zamiloval „parkour“, tréninkovou metodu, při které parkourista překonává překážky v přirozeném prostředí. Při tomto sportu musíte zapojit vytrénované celé své vlastní tělo a nacvičené akrobatické prvky a salta. Tomuto sportu jsem zůstal věrný celých 10 let. Lékaři mi řekli, že jen díky mé hypermobilitě získané při sportu jsem přežil.

O svém úrazu znám vlastně jenom z vyprávění. Trénoval jsem salta s míčem na trampolíně, a jak jsem se soustředil na balón, ztratil jsem orientaci v prostoru, salto nedotočil a spadl přímo na hlavu. Následně jsem byl letecky transportován do Motola, kde jsem se podrobil náročné operaci krční páteře. Měl jsem roztříštěný čtvrtý a zlomený pátý obratel, byla mi provedena tracheostomie. Měsíc trvalo, než jsem se naučil sám znovu dýchat. Po postupném odpojování podpůrných přístrojů jsem byl převezen na spinální jednotku, kde jsem začal rehabilitovat.

V lednu letošního roku jsem byl převezen do Kladrub se stavem ochrnutí na spodní část těla a pravou ruku. Funkční byla v tu dobu jen ruka levá, ale bez zapojení prstů. Lékaři doufají, že se mi podaří rozpohybovat horní končetiny, včetně prstů. Já stále věřím, že se mi podaří výrazně změnit tuto diagnózu. V Kladrubech se můj rehabilitační pobyt plánuje zatím na pět měsíců a pak mě čekají další náročné rehabilitace, nejenom doma, ale i ve specializovaných rehabilitačních centrech, které však jsou velmi nákladné a nejsou hrazeny zdravotní pojišťovnou. Pokud nebudu cvičit, pravidelně posilovat, bude šance posouvat se dál a šance na změnu mobility už jen minimální.

Mojí snahou je být co nejvíce soběstačný. Musím dokázat být schopen se sám přemístit z postele na  vozík, z vozíku na toaletu, do koupelny. Je to nutné, abych se mohl pohybovat doma, abych byl co nejméně závislý na pomoci ostatních. V současné době je to především na své mamce, která od osudového dne byla se mnou každý den v nemocnici v Motole, i přesto, že bylo nutné dodržovat velmi přísná hygienická opatření v souvislosti s COVIDem, ale nedokážu si vůbec představit, že bych na tuto novou životní změnu byl sám.  Zároveň mám kolem sebe spoustu kamarádů, příbuzných a známých, ale především dvě super  sestry, které ten celý kolotoč kolem mě nesou velmi statečně, a nikdo z nich mě v tom nenechal samotného. Velmi si vážím lidí, kteří mě vůbec neznají a jsou ochotni přispět na rehabilitační pomůcky, a tak potřebnou rekonstrukci nového bezbariérového bydlení.

Z Kladrub se budu stěhovat do nového domova, i když tak nový zase není. Chtěl jsem se k babičce nastěhovat hned po vyučení z důvodu  lepší dostupnosti do Prahy a větších pracovních příležitostí. V současné době se v domě připravuje částečná rekonstrukce pro bezbariérový pohyb, která si vyžádá nemalé finanční prostředky.

Už vím, že se nevrátím k dokončení studia učebního oboru elektrikář. Uvažuji o studiu počítačové grafiky, pokud se podaří najít střední školu s bezbariérovým přístupem. Budu se muset začlenit mezi spolužáky, ale mám z toho neskutečné obavy, jak mě přijmou, jak to budu zvládat všechno sám.

Předem mnou je spousta výzev, nových možností, nových přátel, ale to vše ke sportu vlastně patří, i když má člověk nějaký handicap.

V těchto pár řádcích s pomocí mé maminky je napsán příběh kluka, kterému jeden obyčejný skok na trampolíně obrátil život vzhůru nohama. Kluka, který má před sebou novou cestu životem. V současné chvíli je maximální prioritou směřovat všechny finanční prostředky do Filipových nových “nohou”, tedy do speciálně upraveného vozíku. Nutné jsou také další rehabilitace a všechny rehabilitační pomůcky spojené se snahou zlepšit Filipovu mobilitu.

Napsala maminka Kristýna společně se synem Filipem.