Jmenuji se Tereza a pokusím se vám přiblížit situaci, ve které jsem se ocitla.
Situaci, o které jsem si myslela, že se mi nemůže nikdy stát a která mně a celé naší rodině změnila život. Do svých 11 let jsem byla úplně normální holka. Chodila jsem do školy a měla své koníčky. Učení mě bavilo, věnovala se jsem se angličtině, hrála na flétnu a dokonce jsem se jako samouk začala učit latinu, protože mým snem bylo stát se magistrou farmacie. Pak to ale přišlo jako blesk z čistého nebe.
V roce 2010 mi lékaři diagnostikovali nádor na mozku a musela jsem absolvovat velmi náročnou a intenzivní léčbu, která trvala více jak dva roky a během níž jsem doslova bojovala o svůj život. V Praze tedy začala léčba, během které jsem podstoupila dvě složité operace mozku, radioterapii a dva typy chemoterapie. Při druhé operaci jsem poprvé ochrnula na pravou polovinu těla, vznikla tzv. pooperační plegie (úplné ochrnutí). Následovalo ozařování a první chemoterapie. Ta nejenže nezabrala, ale moje tělo na ni navíc zareagovalo velmi negativně. Na měsíc se mi zastavila střeva. Ležela jsem v nepředstavitelných bolestech. Jediné, co mohli lékaři udělat, bylo to, že mi dávali velké dávky utišujících léků proti bolesti a nezbývalo jen čekat, až střeva začnou opět pracovat. První chemoterapie měla pro mne opravdu fatální účinky a následky. Ještě více se zhoršil můj zdravotní stav, který už tak byl velmi vážný. Navíc jsem ještě ve větším rozsahu ochrnula (po druhé operaci jsem usilovně rehabilitovala a rozcvičovala se), přestala jsem taky mluvit, číst, psát a počítat. Léčba nebyla zrovna jednoduchá, neboť měla mimo jiné i vedlejší účinky, které způsobily vážné poškození CNS. Výsledkem byla těžká pravostranná hemiparéza, poškození zraku, sluchu, afázie …. V Motole nám také lékaři oznámili, že už mi nemohou pomoci, protože pro mne žádnou další léčbu nemají. Domů mě táta přinesl v náruči a v hrozném stavu. Jenom jsem ležela a dívala se. Druhou chemoterapii – experimentální, jsem absolvovala již v Brně, kam se rodiče obrátili o pomoc. Zde nám lékaři při nástupu řekli, že by se musel stát jedině zázrak a těch prý moc není. V mém případě se ale stal, protože experimentální chemoterapie zabrala a byla díky Bohu úspěšná!
Se zmiňovanými následky, dalšími zdravotními problémy a komplikacemi se i nyní ve velké míře potýkám. Stále se ještě neobejdu bez vozíku, chybí mi jemná motorika, zdokonaluju řeč, čtení, psaní a hlavně hodně cvičím a cvičím, protože na tom chci být podobně jako dříve. A v tom, abych i dále dělala nové pokroky a byla na tom byla podobně jako dříve, mi hodně pomáhá rehabilitace v speciálním rehabilitačním centru Adeli Medical Center v Piešťanech na Slovensku. Toto centrum se specializuje na případy, u kterých došlo k poškození mozku. Což je vlastně i můj případ.
Bohužel, pobyt v tomto speciálním centru je drahý a pojišťovna jej nehradí. Jeden pobyt na tři týdny včetně hyperbarické komory stojí (bez stravy a ubytování) cca 160.000,- Kč. Aby mohlo docházet k dalšímu zlepšení, tak se musí rehabilitace pravidelně opakovat a to nejlépe 3x ročně.
Je to všechno opravdu hodně těžké. Nejdříve jsem musela bojovat o svůj život a nyní zase o možnost mít šanci zmírnit následky nemoci. Navíc místo toho, abychom se mohli jako rodina radovat ze společných a vzájemně prožitých chvil, které jsou pro nás, po tom všem, tak vzácné, nám nezbývá nic jiného než po celý rok neustále shánět finanční prostředky na moji další léčbu (speciální rehabilitaci) a vzdělávání. Kvůli zdravotním problémům totiž nemůžu chodit do školy jako ostatní vrstevníci a tak se učím doma s rodiči a s lektorkou ze vzdělávací agentury. Do školy mne mamka vozí na přezkoušení. Ročně toto vše vyjde na více jak 500.000,- Kč. Nemusím vám ani říkat, jak těžké je sehnat tak velkou částku a o to víc v mém případě, protože jsem už přesáhla věk osmnácti let, který je hraniční pro pomoc u většiny organizací a fondů.
Ale abych si jen nestěžovala. O tom, že to nevzdávám, bojuji dále a snažím se žít naplno, svědčí i to, že jsem se vrátila k milované hudbě. Jen flétnu vystřídal klavír. Naučila jsem se na něj hrát jednou ruku a jde to. Mým dalším velkým přáním je sportovat. To by mně umožnilo speciálně upravené lehokolo, díky kterému bych mohla opět začít jezdit na ,,kole,, jako dříve.
Všem moc děkuji za pomoc
Terka
